Autobus aneb Poslední jízda
Nastupuju do autobusu. Všechno se zdá v pohodě,když v tom najednou asi po deseti minutách jízdy autobus prudce zastaví. Všichni se leknou. Otevřou se dveře od autobusu,a já vidím jenom krvavě rudý záblesk. Omdlím. Po několika minutách se probudím. Ležím zkroucená na asi třetím sedadle zepředu. Pod nohama se mi válí taška,už se chci zvedat,ale něco mi přijde divný. Ticho. Snad ani motory nejdou. Rychle se zvednu a v tom si všimnu co tam není v pořádku. Všichni jsou mrtví! Celá zem pokrytá krví. Běžím k řidiči,ale v tom uvidím že tam sedí místo něho nějaká nestvůra! Popadl mě svými ledovými rukami a posadil mě zpátky na mé sedadlo. Sedl si zpátky a šlápl na plyn. Neodvážila jsem se vykřiknout. Najendou vidím-rozpadl se v prach,ale to už mi nepomůže. Podívám se z okna a...bum! Vrazili jsme do stromu. Pod ním byl příkop. Autobus se odrazil od toho stromu a udělal několik otáček. Dopadli jsme. Na neštěstí jsme dopadli na mojí stranu. Sklo se roztříštilo. Několik mě střepů mě rozřezalo obě ruce,nohu a mám i trošku pořezaný obličej. Chvíli mě trvá než se vzpamatuju,ale pak začnu volat o pomoc. Kolem jede náhodou policie a tak mě vytáhnou ven z autobusu. Jenže zase ten divný pocit. Ale čeho si všimnu tentokrát-voní po soli! Počkat,nevoněla po soli i ta příšera? Nevím jak jsem na to přišla,ale začala jsem utíkat. Vystřelily po mě. Zakopla jsem. Slyším jak mě dohánějí,ale já se znova zvednu. Nevím jak je to daleko,ale vím že to nemůžu doběhnout! Nemůžu dýchat,svalím se k zemi,otočím se a vydím jak se rozpadají v prach. Zastaví u mě neznáme auto. Nějaký neznámý muž se mě ptá co se mi stalo,a jestli nechci někam hodit. Ani chvíli jsem neváhala i když jsem ho vůbec neznala. Hodila jsem si tašku na zadní sedadlo,a sedla jsem si vedle ní. Přijeli jsme na začátek města,ale co to? Opět policie. Byli to ti stejní,takže jsem řekla monotóně nashledanou a děkuji dohromady. Vzala jsem si tašku a běžela jsem ke škole. Všechno jsem měla od krve,ale to mě neštvalo. Letím přes přechod. Začínám mít slzy v očích,jelikož je ta bolest neúkrutná. Popadl mě strach-co když mě potkají znovu? To se od teďka budu vyhýbat policii? Vidím školu,a ještě někoho. Mého spolusedícího se jeho kámošem. V tom jako by mi někdo probodl srdce. Zužovala mě bolest. Ale běžela jsem dál. Oni mezitím zašli do školy. Běžela jsem dál,a dál. Dala jsem si boty do skříňky,zamknula jsem ji a běžela jsem jako splašená do třídy. Co to? Zvoní,snad už i druhý zvonek! Běžím dál a dál ale pozdě. Vtrhnu do třídy,celá udýchaná. Ale v tom uvidím učitelku z češtiny. Celá od krve hodím tašku k lavici,a svalím se na zem. "Co se ti panebože stalo?" ozve se učitelka z češtiny. Nikdo se neopováží zvednout až na jednoho. Sedí asi o dvě lavice dál než já. "Jsi v pohodě?" zeptá se. "Asi jo,díky." odpovím. "Pomož jí se zvednout" říká mu. On mě chytil za ruku a pomohl mi vstát. Posadila jsem se na židli. "Kde jsi byla?" řekla učitelka a blížila se ke mě. "Naboural se se mnou autobus." "Děláš si ze mě srandu?" "Ne paní učitelko." odpověděla jsem jí tiše. "Sama dobře víš že by jsi nepřežila. Takže co mi to tady nalháváš?" řekla "Nenalhávám vám tady nic. Prostě se se mnou naboural autobus a pak mě honili policajti kteří mě chtěli zabít a voněli po soli stejně jako ty příšery v autobuse. No a co že jsou všichni mrtví? To neznamená že nemůžu přežít já!" vykřikla jsem. "Tohle si vyprošuju!" řekla "Ha,ha vy tak. Učitelka z češtiny kterou nikdo nemá rád. Opravdu se se mnou naboural autobus a tečka!" odvětila jsem a po třídě se rozhostilo ticho. I já jsem byla udivená sama sebou.